Tomáš Molnár

Text Mk 16:15 A řekl jim: "Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.

Bratři a sestry,

krátký základ z tak zvaného prvního závěru evangelia Markova. Text je to krátký, ale obsažný. Je to text příbuzný s koncem Matoušova evangelia, kde je známá výzva ke zvěstování a křtění národů. Ale tady je celá věc pojata šířeji. V této větě nejsou cílem jen lidé, ale celé stvoření.

Nepochybně za takovým vyjádřením je přesvědčení o tom, že Ježíš Kristus, který je nejvlastnějším obsahem evangelia, je nejen vládce lidí, ale vládce skutečně celého stvoření, celého světa. Víra, velmi dogmaticky řečeno, jej vidí jako toho, kdo je souvěčný s Bohem, je Bohem zplozen a je tak téměř v zákrytu s Bohem stvořitelem. A jako takový je tím, kdo nade vším stvořením, nejen nad člověkem, ale také nad veškerou přírodou živou a neživou, jak ji rozdělujeme, vládne, je jejím Pánem. To se ukázalo především v události zmrtvýchvstání, kdy to, co je přirozeným koncem všeho stvořeného, totiž smrt, bylo překonáno, přemoženo.

Já jsem ten verš vybral cíleně, přátelé. Vybral jsem jej proto, že dnes, 22. dubna je takzvaný Den země. Stvoření jako celek, buďme poctiví, křesťanstvo dlouho přehlíželo a namnoze ještě přehlíží. A tohle přehlížení není jen konáním nějakých fundamentalistů, ale, žel, třeba také lidí z církve naší, kteří vidí v ekologickém zájmu staré pohanství a nebezpečí. Zcela nedávno jeden takový, a je to dokonce senior, ale dosti málo vzdělaný, poučoval faráře svého seniorátu o tom, jak se jedna ekologická organizace jmenuje Děti země a tudíž jsou to zplozenci země, tudíž něčeho protibožského – nějak mu vylézají jako čerti z podzemí a tudíž jsou našimi protivníky. To je postoj zkratovitý a poněkud ubohý. Postoj, který přehlíží skutečnost, postrádá jakýkoli rozměr kajícné sebereflexe, je skutečně nebezpečný.

Jenže, bratři a sestry, věc mám za složitější, než v bezproblémovém příklonu k druhé straně. Ono, ať chceme nebo ne, cosi nás dráždí na jakémsi bezbřehém naturalismu ekologů. A je také pravdou, že na základě ekologie raší nová pohanství bohyně Gáie. Počítá se s tím, že ono stvoření je z principu dobré a my se mu máme jen podřizovat. Tohle pohanství buď skutečně vědomě samo sebe definuje jako pohanství, nebo je můžete najít v přístupech. A křesťanství, také poněkud tupě a krátkozrace, bývá podezříváno z toho, že právě jeho ideologie umožnila bezbřehé plundrování přírody. Tupě a krátkozrace proto, že tady bylo plundrování přírody již dávno před křesťanstvím a že dokonce v tomto ohledu tak velebená náboženství, jakým je buddhismus či hinduismus, se ukazují tváří v tvář ekonomickým koncepcím dneška jako ještě bezbrannější, než je tomu u křesťanství a ekologická krize v zemích těchto náboženství nastupuje s nečekanou razancí.

Jedno je však pravdou, jestliže v roce 2006 vzniká při synodní radě ČCE ekologická komise, pak je to velmi těžké nastupování nikoli jen už do rozjetého vlaku, ale do vlaku jedoucího plnou rychlostí. A velmi ztěžka se bude říkat, že koleje jsou špatně položeny.

A tak i naše ekologie je taková pěkná a pozitivní, mluví o tom, kterak je dobré stvoření pocházející od dobrého Boha a naše aktivity jsou pak také trochu zpozdilé a jsou plny takového skautského nadšení a tomu se podobají i naše řeči.

Co se mi na tom nezdá? Inu to, bratři a sestry, že z Písma jistě vím, že Stvořitel stvořil vše a bylo to velmi dobré, ale zároveň vím, a o tom mluví jakýmsi způsobem i obecná ekologie, že toto stvoření bylo dáno do odpovědnosti člověku a že tak bylo dáno marnosti, totiž hříchu, totiž lidskému odklonění se od Boha. A odtud vím, měl bych vědět, že to tak jednoduché s dobrotou přírody a dobrotou zvířat, tak samozřejmé, že bych jen mohl odečítat a nechat růst, nebude a není.

Jenže, bratři a sestry, nastupujeme do rozjetého vlaku, koleje jsou položeny a špatně se kritizuje a chodí za všelijakými mašinfíry s poučením, když jsme se jízdy neúčastnili od počátku a koleje nepokládali.

Zpět k textu: I tady je něco, co by nám mělo ukázat, že se počítá s něčím jiným, než je bezproblémové a dobré tvoření. Je zde totiž požadavek, abychom kázali evangelium všemu stvoření.

Co je evangelium. Evangelium, prostým překladem, jest dobrá zpráva. A tato dobrá zpráva zní: Kristus umřel a vstal. Umřel pro tebe a vstal pro tebe. A umřel a vstal pro tebe, aby tě zachránil, spasil. Kdyby toho nebylo, nebyl bys zachráněn. A nebyl bys zachráněn proto, že jsi bez něj ztracen. Beze smyslu, bez cíle, bez významu. Bez této Kristovy, Boží oběti jsi jen a jen mrtvý. Jedině tam, kde se s ním setkáváš a jej přijímáš, nastupuje život, nový život, oproštěný od smrti a směřování ke smrti.

Že je to i s přírodou a s její smrtí a směřováním k smrti také tak, prosím, promýšlejme do hloubky. Přes všechna naše uchvácení přírodou je i ona tou, která spěje ke smrti, zmaru, násilí. Asi dobře to odhalil filosof Sartre (Bytí a nicota).

Kázat evangelium. Kázání je v první řadě zvěst, slovo. Ta řeč o smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista je tak, jak jsme si ji řekli, velmi ztěžka srozumitelná dnešnímu člověku a často i nám samotným. Ale, to je naší povinností, lze vysvětlovat, převádět do jiných příběhů. Ale vždy jde předně o řeč. A řeč je souborem znaků, které jsou vlastní člověku. Jak kázat všemu stvoření?

Skoro se bojím, a to plyne z toho, co jsme řekli výše o absenci křesťanů při péči o stvoření, že takových, kteří by se o to pokoušeli, bylo v dějinách církve příliš málo a že ani dnes se o to příliš nepokoušíme. S kázání pro stvoření je pramalá zkušenost. Na fakultách teologie se nevyučuje žádná homiletika zvířatům. A dokonce nesmělé pokusy o vztahu Písma ke zvířatům jsou tak trochu předmětem výsměchu. Jak kázat stvoření?

Pokud vím, dva lidé se o to pokoušeli – Tím prvním je František z Asissi a jeho život je, žel, vykládán pro nás příliš vzdáleným jazykem mýtickým. Prý ale kázával zvířatům. A prý ho ta zvířata poslouchala. Tím druhým byl zřejmě Albert Schweitzer, který v rámci své životní mise v Lambaréne uprostřed africké divočiny potkával i zvířata a ta zvířata se prý chovala podivně – mírumilovně – podobně jako v přítomnosti Františkově. Schweitzer mluví o úctě k životu, ke všemu živému a nejen mluvil, ale také žil tuto úctu, jakkoli byl teolog neortodoxní.

V evangeliích, v životě Ježíše Krista máme jen náznaky, které vykládáváme často jen symbolicky. Možná, že je to škoda a že budeme muset, budeme-li chtít naplnit tento příkaz Kristův, své porozumění prohloubit. Ale v každém případě, chceme-li kázat evangelium, bude nejlépe ptát se u samotného Krista.

A tak jen směr, protože popsání a doložení je prací pro tuto chvíli příliš obsáhlou – směr je vztah – otevřený a láskyplný vztah. Nebo raději řekněme vztah plný milování, porozumění, překračování sebe sama. Vztah, který dokáže odmítat jakousi mechaničnost předmětnosti, jakýsi neosobní objektivismus a vcházet do situací osobně, s dlaní otevřenou, nikoli uchopující – a to ve vztahu k lidem i k přírodě – té živé i té neživé – protože nevíme, kde je hranice živosti a neživosti – možná, že ta hranice není vůbec, že neexistuje, a že vše je nakonec živé, součástí života. Vcházet do všeho s láskou, která překonává ono temné vrčení stvoření zahnaného do kouta, které nás dnes tolik děsí. S láskou, která není nikterak přirozená a odečitatelná – ani z té přírody, ale je zjevená právě v Ježíši Kristu a v jeho oběti na kříži. Tak je Kristus Pánem světa, Pánem stvoření, Pánem kosmu – jako ten, který se dal.

Nastupujeme do jedoucího vlaku. Do jedoucího vlaku ekologů všemožné ražby. A je zde ještě jeden vlak, který zřejmě ujíždí všem, i těm ekologům, ještě rychleji jedoucí vlak ekologické krize. U tohoto druhého vlaku dokonce někteří soudí, že už je velmi pozdě, tak pozdě, že už jej nikdo nezastaví, že už je v branách pekel.

A tady je místo pro křesťanskou naději – ten, který je středem naděje je Ježíš Kristus, který zemřel a vstal. Z tohoto pohledu, jakkoli je vše velmi vážné, pozdě není. Z tohoto úhlu pohledu je smrt překonána. Z tohoto úhlu pohledu je naší povinností, dokonce už před dvěma tisíci let nakázanou, do těchto jedoucích vlaků naskočit. Naskočit a něco dělat, kázat evangelium, činit evangelium. Prosím, dělejte to jdouce světem. Ámen

Pořad bohoslužeb – neděle Misericordias Domini, 22. dubna 2007

Slyš

Pozdrav: pokoj vám!

Introit: Já jsem dobrý pastýř. Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve.

Píseň: Ž 92

Modlitba:

Čtení: Mt 14,22-33

Píseň: 440

Kázání:

Píseň: 481

Ohlášky:

Píseň: 647

Přímluvná modlitba

Poslání: Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů.

Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích.

Požehnání: Požehnej tobě Hospodina ochraňuj tebe. Osvěť Hospodin tvář svou nad tebou a buď milostiv tobě. Obrať Hospodin tvář svou k tobě a dej tobě pokoj. Ámen

Píseň: 686

◄