Zdeněk ŠORM

1. čtení Ř 1.18-25 + Ex 20.1-6; kázání Jr 8.4-7+10-12 a o falešných prorocích čteme ještě ve 14.14-16
Prorok Jeremjáš nemá lehký úkol. Je poslán k lidu, aby tlumočil Hospodinovo slovo soudu. Malé území mezi Babylónií a Egyptem, které obýváte, do kterého jste se narodili, zanikne. Judské království skončí a budete odvlečeni do zajetí. To kvůli nevěrnosti Hospodinu, svému Bohu a z ní vyplývajícímu modlářství. Boží lid se přestává vztahovat k Bohu, vnitřně se odděluje a spoléhá na lidské jistoty.
Jak asi bylo Jeremjášovi, když měl tuhle hroznou zprávu vyřizovat lidu? Jak je nám, když tušíme, co je pravda a máme ji vyslovit, ale raději bychom mlčeli…mluvit pravdu proti vlastnímu přání? Když víme o nároku, který je na nás kladen, který z našeho vztahu k Bohu vyplývá.. Jeremjáš byl prorok věrný, naplňoval Hospodinovo slovo: Všude, kam tě pošlu, půjdeš, a všechno, co ti přikážu, řekneš. A tak tlumočil lidu slovo o zpustošení Judského království a o tom, že bude lid odveden do zajetí, do exilu.
Přestože Jeremjáš důrazně upozorňuje na to, co přijde, jak Hospodin naloží se svým stále víc nevěrným lidem, mnozí Judejci si tuto vážnou situaci plně neuvědomují. Samostatné judské království končí, protože nejste schopni zachovat jeho výlučnost, protože jste zapomněli na smlouvu, kterou s vámi uzavřel Hospodin, váš Bůh. Babylónské zajetí je neodvratné, protože propadáte modlářství, klaníte se falešným bohům a věcem. Uvědomte si, jak se věci mají a podle toho rozhodujte a jednejte.
Jenže proč, když Judejci mohou napřít svůj sluch k dalším prorokům? Nemluví k nim jen Jeremjáš, ale i různí falešní proroci, kteří závažnost situace zlehčují: “Pokoj, pokoj, ale žádný pokoj není“. Nebo ve 14. kapitole falešně prorokují: Nespatříte meč, hlad mít nebudete, ale Hospodin vám dá na tomto místě svůj pokoj” – tedy něco ve smyslu “žijte stále stejně, ono se vlastně nic neděje, budete se mít zase dobře.” Zatímco Jeremjáš vyzývá k aktivitě, ke změně, k promítnutí aktuální skutečnosti do myšlení a jednání, falešní proroci míří na opačnou stranu – k pasivitě, k sebespokojenosti, k opakování chyb, k přijetí statu quo. Nepopulární slova osamělce Jeremjáše versus snadno přijatelná a líbivá slova falešných proroků.
Mohla bych teď vypočítávat v čem všem se svět a Boží lid za víc jak dva a půl tisíce let změnil. Ale asi tušíte, kam mířím. Přestože se svět výrazně přetvořil, nalezneme tolik podobností: - veleříším říkáme velmoci, judské království bychom mohli nazvat ne-věrnou hrstkou Hospodinova lidu. Líbiví jsou i novodobí falešní proroci a nepochopení (někdy záměrně) zůstávají ti, kdo vědí o možném zániku, o smrti, kdo přemýšlejí nad budoucností, kdo hledají cestu z marnosti modlářství, mluví o nepokřiveném vztahu k Bohu, k sobě, k druhému.
Dnes je den země, který komise synodní rady pro otázky životního prostředí doporučuje připomenout, a tak si dovolím, ač to z biblického hlediska není úplně košer, užít veršů z Jeremiáše jen pro takovou prorockou paralelu. Považte nejprve, kam směřuji.
Tenkrát se Judejci svým počínáním dostali do těžké situace. Kdybychom tu zprávu četli v kronice nebo historické knize, řekneme, že situace judského království byla stejně společensky a politicky neudržitelná, když je svíraly dvě veleříše – Babylonie a Egypt, že judské královstvíčko by stejně zaniklo. Ale bible líčí jeho zánik jinak. Z jeho obyvatel nesnímá odpovědnost za jejich chování. Biblické vyprávění není dějepisem o tlaku dvou velmocí, ve kterých se Judsko ocitlo. Vidí jako příčinu zániku království a odvlečení do Babylonie nevěru a neposlušnost. Nebýt postavy Jeremjáše, možná bychom si toho ani nevšimli.
I my bychom dnes mohli, docela realisticky viděno, svou odpovědnost za budoucnost celé planety odmítnout – vždyť co jsem já, kapka v moři, která svým životem zásadně neovlivní prostředí, v němž žije. A nade mnou mračna velmocí orientujících se na ekonomické, strategicky vojenské cíle, velmocí ovlivněných náboženskými fundamentalismy. Ale podle bible máme i uprostřed daleko silnějších velmocí přijmout odpovědnost za to, co činíme. Slyšíme mnohá varování od těch, kteří si nezakrývají oči, kteří vidí krom jiných zhoubných tendencí taky zhoršující se stav životního prostředí. Varují nás ti, kteří si uvědomují odpovědnost a promítají do ní nejen mezilidské vztahy, ale i vztah ke stvoření jako celku a jeho jednotlivým druhům. V souvislosti s planetou zemí doporučují způsob trvale udržitelného rozvoje. A proti nim se ozývají hlasy docela jiné, silně připomínající falešné proroky, kteří říkají:
* můžeme si snad přát něco lepšího než růst hrubého domácího produktu
* kdyby se každý staral jen o to, co patří jemu, postačí to….
* člověk má právo zkoumat cokoli, protože informace jsou cennější než základní etické principy a jistá cudnost, která nám byla dána
* za klimatické změny přeci nemohou naše civilizační výdobytky
a o něco konkrétněji:
* počkejte, za pár let se začnou se vyrábět auta, která budou dokonce čistit vzduch
* odpad nemá cenu třídit, stejně skončí všechen ve spalovně
* koncentrace oxidu uhličitého sice roste, ale s lidskou činností nesouvisí
* uhelné elektrárny se přeci mohou odsířit (ale o ceně nikdo nemluví) atd.
Falešní proroci nám dávají pohodlná vysvětlení, navrhují snadná řešení a vedou nás širokými cestami, které končí záhubou. Chlácholí nás, že bude líp. A my? Máme málo času, abychom se ptali po souvislostech – proč se dějí přírodní katastrofy, proč je někde nadbytek a jinde nedostatek, proč chceme často překonávat veliké vzdálenosti, máme málo času uvažovat nad nástroji, které užíváme.
Sestry a bratři, nedovolila bych si z tohoto místa mluvit o těchto falešných prorocích, kdybych sama nebyla přesvědčena, že i trvale udržitelný rozvoj souvisí s vírou v Boha. Hned v první kapitole první biblické knihy je vylíčeno, že jak Bůh dává člověku požehnání a pověřuje ho vládou nad celou zemí. Často mě napadá, co jsme to za obrazy Boží, když pohrdáme nižšími vývojovými stupni, než jsme my sami, když se nepovažujeme za součást stvořeného světa, ale stavíme se k němu, jako jeho stvořitelé. Přistupujeme k zemi spíš jako bezohlední majitelé než jako správcové.
A nebo docela naopak, namísto lhostejnosti či povýšenosti, propadneme přehnané úctě k přírodě jako takové, učiníme si modly z ekologických cílů, z domácích mazlíčků a věnujeme přehnanou péči prostředí, ve kterém žijeme a zapomeneme na toho, od něhož vše vzchází.
Bratři a sestry, mám za to, že základem je smlouva s Bohem, kterou Judejci porušili. Hospodin svému lidu vyhlašuje Budu vaším Bohem a vy budete mým lidem. Jsme lidem Hospodina Stvořitele. To, co nám pomáhá opatrovat svěřené, aniž bychom je učinili objekty svých vášní, co nás učí nás starostlivosti a zájmu, je právě Boží péče o nás, v Kristu tak zjevná, tak pevná.
Kéž tedy nepřeslechneme hlas těch, kteří nám připomínají, že věrnost Hospodinu se projevuje mimo jiné i v péči o Jeho stvoření.

Čtení: Kazatel 2,24 – 26 + 9,7 – 10
Text: 1.Tim 4,1 – 5
Sestry a bratři,
dnešek patří radosti a vděčnosti. V Betzingen, kam jeli někteří z nás, ji slaví celý rok a mají recht. Věřte, není to zbytečné ani nadbytečné. Vděčnost si tu důkladnost zaslouží. Svátku „Díkčinění“ sice obvykle nepřikládáme takový význam, jako mají třeba Vánoce nebo Velikonoce, ale řekl bych, že je to chyba. Mojžíšův zákon řadil slavnost díkůvzdání za úrodu mezi tři základní a největší svátky lidu víry. Vděčné radosti se měli oddat všichni bezezbytku – včetně dětí, otroků, bezdomovců i cizinců. A to nejen na den, ale rovnou na týden. Sedm, respektive osm, dní měli slavit a radovat se z boží štědrosti. Díků není nikdy dost. Bez nich se i ze zbožnosti stane snadno ďáblova udička.
Je to zvláštní paradox, že jsme se my křesťané zapsali do myslí lidí jako ti, kdo život omezují spoustou zákazů, kdo k požitkům, které nabízí, přispěchají vždycky s varovně vztyčeným prstem a zdůrazňují odříkání. Tak se to vžilo – ideální křesťan to je asketa, povznesený nad tělesné potřeby, střídmý puritán, který se vystříhá tělesných požitků, aby zachránil svou duši. A není to jen přežitý obrázek z historie. I dnes se křesťané nejsilněji ozývají, když jde o nějaký zákaz, který se týká konzumu nebo erotiky. Samozřejmě, vždycky to není neopodstatněné, ale ta jednostrannost je přinejmenším podivná. Apoštol by asi neváhal ani dnes napsat, že přímo zavání pokrytectvím, peklem a posedlostí.
Jistěže se víra projevuje svobodou, která si někdy dovede některé věci odříct. Stejně tak se ovšem projevuje svobodou, která si jich naopak dovede s radostí a hojně užívat. A nejen apoštol, ale už starozákonní kazatel vidí právě tohle jako příznak skutečné důvěry a přijaté lásky boží. Radovat se z toho, co člověk má, užívat si života, to totiž vůbec není samozřejmost. Sám na sobě to poznávám. A stačí se rozhlédnout okolo sebe.
Patříme k části světa, která žije v hojnosti. A přesto je slyšet spíš stížnosti, nářky, ustaranost, a nikdo nemá na nic čas. Představuji si, jakou odpověď by asi Mojžíš dostal na tu výzvu, abychom týden všeho nechali a jen se před Bohem vděčně veselili. „No to si prostě nemůžeme dovolit.“ Ne, že bychom si užívat nechtěli. Chceme. A právě proto často nemáme čas. I když si chceme dopřát, býváme ve vleku.
Kdepak, užít si toho, co máme, to vůbec není jen tak. To chce právě důvěru, která dává svobodu a kuráž. A také poznání.
Není to otázka toho, kolik člověk má, ale spíš toho, jak věci, které má, vidí, jak jim rozumí, co pro něho představují. Bible nás učí za vším, co k životu máme, vidět Boha. Představuje nám svět jako boží stvoření, které pro nás připravil. A to vymezuje všemu, co nás obklopuje, význam především dvojím způsobem.
Jednak je to jen stvoření, není to život sám, není to božské, nemá to samo v sobě moc, která by nás mohla obdařit štěstím, pokojem, životem. Bez tohoto poznání nastupuje závislost. A ta život vždycky ničí. Plodí starost, úzkost, strach.
Jednak je to ovšem stvoření boží, dobré. Není třeba se toho bát, není pravdivé něco z toho démonizovat. Samo o sobě nás nic z toho nemůže uvrhnout do zkázy ani život zdeformovat. Stane-li se to, není příčinou věc sama o sobě, ta příčina je v nás.
A proto nemá cenu žádné odříkání. I když se vydává za zvláštní projev zbožnosti, je to jen bohapustá lež. Nepomůže, uspokojí leda tak naši pýchu.
To co nás skutečně očišťuje a osvobozuje, je právě vděčnost, ke které nás dnešek opět vybízí. Nic, co se přijímá s díkuvzdáním, nám nemůže být ke škodě.
Vděčnost je prevence proti tomu, co v nás dobré boží dary deformuje, kvůli čemu se nám z nich pak stává bič, břemeno, pouta, nebo zloděj, který nás okrádá o čas, o přátele i o život sám.
Vděčnost z nás vytěsňuje tu ďábelskou pýchu, která se domnívá, že se může stvořit a zajistit sama, ve které je pro nás pak všechno – nejen požitky těla, ale i výšiny ducha – jen nebezpečným svodem. Kdo děkuje, dělá-li to opravdu upřímně, ten se nemusí bát. V jeho životě budou mít věci dobré místo. Budou mu k radosti a užitku, které nám Bůh přeje a pro které je stvořil.
Kdo totiž děkuje, ten není nevšímavý, ten vidí, že věci nejsou samozřejmé – že semeno v zemi nevzklíčí jenom proto, že ho tam zasel; že se nápad v jeho hlavě nevylíhne prostě kdykoli se mu zachce, nebo když se dostatečně soustředí; že kdyby se nenarodil právě svým rodičům a nesetkal se s lidmi, kteří mu byli dáni, nebyl by vůbec tím, kým je. Kdo děkuje, ten nestačí žasnout. A to si ho pak stěží může osedlat pýcha, závist nebo zapšklost.
Kdo děkuje ten zkrátka ví, že to, co má a čím je, dostal. Nebude v tom proto hledat svoje sebepotvrzení a nestane se na tom proto ani závislý. Jeho jmění, postavení, kvality a schopnosti nebo zážitky pro něho nebudou trumfem v soutěži s druhými. Nebude od nich odečítat hodnotu svého života a proto se ani nedostane do jejich vleku. Nebudou ho honit ani pronásledovat. Auto bude mít proto, aby s ním jezdil, svezl a navštívil známé, ne aby se předvedl nebo si dodal sebevědomí. O zahrádku se bude starat protože ho to těší a ne aby sousedi neřekli. A dům si postaví k bydlení a setkávání, ne aby ukázal, že na to má, nebo aby si dokázal, že to zvládne.
A tomu, kdo díky vděčnosti ví, co všechno dostal, tomu také dochází, jakou štědrostí je obklopen. A to je ten nejlepší a nejúčinnější lék proti ustaranému strachu z budoucnosti, proti tomu, aby v životě neměl místo na nic jiného než na svoje živobytí, proti pocitu ohrožení, ve kterém musí člověk myslet vždycky nejdřív na sebe a který mu žádnou štědrost ani velkodušnost nedovolí.
Jen ten, kdo poznal, jak mnoho dostává, dokáže být opravdu štědrý. Může dávat s radostí, spontánně a bez kalkulu, zda se mu to vrátí. A bez toho lze stěží prožít skutečnou lásku, vzájemnost a radost z nečekaných překvapení, které potvrzují naději. A stěží lze také najít dost prostoru a svobody k tomu, aby mohl člověk dělat věci jen tak, pro radost, aby ho při každé radosti zároveň nepronásledovala svíravá úzkost, že něco prošvihne. A i pro věci nové mu bude bez té poznané štědrosti chybět kuráž. Neboť naděje není věcí odhadu, ale důvěry.
Ano, Bůh totiž člověku, který je mu milý, dává mnohem víc než jenom to, co naše tělo potřebuje. Spolu s tím mu dává i moudrost, poznání a radost; svobodu a naději, kterým se ve vděčnosti daří.
Přijměme tedy, bratři a sestry, poselství dnešního svátku, který nás k ní znovu zve. Není to zbytečné. Díků není nikdy dost. I kdybychom vděčně slavili celý život, nebylo by to přehnané. Byl by to jen pravdivější projev víry než ten hrozivě zvednutý prst. Svědčilo by to jen o tom, že jsme skutečně pravdě blíž. Protože život je díky Bohu bohatá hostina. To nám má dnes potvrdit i znamení Večeře Páně. Amen.

◄