Petr Pivoňka

1.Mojžíšova 2,8-17 ( 1.čt: J 1,1-14 a 4,13-14; poslání: 2 Tm 1,7-14 )

„Byl jsem vhozen do života a aniž by se mě kdo ptal budu z něj zas vyhozen…jen mi, prosím, netvrďte, že jsem to chtěl..“ , tak nějak zpívá v jedné písni J. Nohavica. Nechtěně uvrženi do života, do podmínek, které nepřejí lásce a štěstí. Možná tenhle životní postoj sdílí dnes víc lidí. I my si tak můžeme někdy připadnout.

Člověk , který se cítí uvržen do toho, co nechtěl, má stále dost důvodů cítit se ukřivděný, podvedený, nespokojený. Bibličtí svědkové nás učí takovému postoji vzdorovat vírou. Vírou , že náš životní prostor je dobrým darem Božím, přestože je třeba právě pro nás riskantní a těžký. Proto je pro život stále dost dobrého a krásného. Kdo tomu věří, spíš to hledá a taky objevuje to dobré, darované možnosti, a nachází sílu stavět se i k těžkému životu vděčně, otevřeně a taky zodpovědně. Jsou svědkové toho, že i v těch nejpekelnějších podmínkách, můžeme najít sílu „říct životu ano“, můžeme najít smysl a převzít zodpovědnost za to dobré, co je nám svěřeno.

Kdekoli i dnes pochopíme, že Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady, aby ji obdělával a střežil.

Dobře nejdřív slyšme a pochopme, že země, ten náš osobní a společný životní prostor, jsou Boží. Je to Boží zahrada. Nám je to jen svěřeno, propůjčeno. Takhle kdybychom vždycky přistupovali ke svému životu a zdraví, k životnímu prostředí, k našemu manželovi a manželství, k našim dětem a rodině, ke sboru a církvi, ke svému zaměstnání.. To by byl, panečku, ráj! Dostali jsme tu možnost. A dnes to můžeme nově přijmout z Božích rukou jako to, co nám nepatří, ale je nám svěřeno, abychom o to pečovali a taky to střežili.

Že zahrádka a kytky na záhonech pustnou a hynou, když se o ně člověk nestará, když je nekypří a nezalévá, to dokáže pochopit i malé dítě. Že podobně vadnou, usychají a pustnou naše vztahy – manželství, rodina, přátelství, sborové společenství – když je přestaneme pěstovat, to už nám dochází déle a někdy, žel, pozdě. A že i svěřené zdraví potřebujeme včas pěstovat i střežit, jinak se může zvrhnout, to taky dost podceňujeme. Všechno, co nám Bůh daroval a svěřil, potřebuje nás, abychom to dělali, obdělávali. Ostrovy bezpracné blaženosti a nicnedělání či posmrtných tělesných rozkoší jsou biblickému ráji cizí.

Nově a znepokojivě slyšíme, že Boží zahrada potřebuje, abychom ji také střežili. Protože náš život a dobré životní podmínky se mohou zvrhnout zpět v pustinu a chaos. Něčemu se, pravda, neubráníme. Zvrhne se to a my nic nenaděláme. Ale bible nám tady vzkazuje, že hodně máme taky ve svých silách a zodpovědnosti. A taky odsud už můžeme zaslechnout, že nejvíc dokážeme klamat a poškozovat sami sebe, proto si největší pozor musíme dát na sebe. Protože se pořád chceme nějak někde posunout z místa, do něhož nás Bůh postavil, překročit meze, které jsou pro nás dobré.

Dnes dál z Bible slyšíme, že uprostřed zahrady dal Hospodin Bůh vyrůst stromu života a stromu poznání dobrého a zlého.…A Hospodin Bůh člověku přikázal:“Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti“.

Jaká škoda, že jsme tomuto hlasu nedůvěřovali, a z ráje museli pryč. Vždyť jak by to muselo být dobré, kdybychom dnes odevšad v našem životě mohli vidět do středu, k těm dvěma Božím stromům. A vždycky by se nám tím připomnělo: Podívej, člověče, jaká je to velkorysost, důvěra a svoboda, kterou nás Bůh poctil! Vždyť podle staroorientálních bájí býval strom života na nepřístupném místě. A tady, hle, Bůh mu dal vyrůst uprostřed zahrady, uprostřed lidí. Proto neposlouchej nikoho, kdo by ti chtěl nakukat, že je ti to nejlepší upřeno, že by sis pro to měl sáhnout. Vždyť Boží hlas říká: Podívej, co všechno smíš, kolik dobrého je ti k dispozici. Jen tajemství života se nedotýkej. Tajemství života je vyhrazeno Bohu, do toho nestrkej prsty. A taky nechtěj všechno poznat, vědět a všemu rozumět. I to náleží jen Bohu. A nechtěj sám rozhodovat, co je dobré a co zlé. To nikdy nemůžeš, být jako Bůh. Tím si ublížíš. Důvěřuj přece mému hlasu, výzvě, příkazu.

Jenže teď… Víme, jaké to mívá v lidských dějinách i v našich osobních příbězích pokračování. Ten dobrý životní prostor nedokážeme střežit. Stává se nám, že nedokážeme uchránit nám svěřený život, zdraví těla i duše, prostor důvěry, porozumění, vzájemné úcty a spolupráce. Najednou to neuchráníme před vniknutím toho, co ten svěřený prostor života kazí a ničí, třeba před svou panovačností, neústupností a neochotou porozumět druhému. A pak, zpětně s lítostí zjišťujeme, co to do toho našeho flíčku Boží zahrady skrze nás proniklo za jed. Z rozhovoru se vyklubala hádka, kterou jsme nechtěli, ducha porozumění zatlačil jakýsi démon konfrontace či co. A my se nemůžeme mýlit, vlezlo mezi nás jak had něco ďábelského, co převrací a ničí to Bohem vysázené a svěřené.

A taky jsme každý zase nějak sáhli po tom, co nám nepřísluší. Po tom, co se zdálo slibovat plnější a svobodnější život anebo únik či úlevu z napětí a zodpovědnosti, ale záhy se ukázalo, že Hospodin měl pravdu, že to není pro nás, že jsme tím propadli zkáze. A on nás před tím chtěl chránit. Víme sami, co to znamená a přináší v našich osobních příbězích. O tom mluví hned další kapitoly Bible. Ztratili jsme ráj, jsme lidé vyhnaní z ráje.

Ale Bůh, který z lásky k nám už na počátku přikázal: Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez, jinak propadneš smrti“, ten za námi přišel. Přišel za námi do našeho života nakaženého nevěrností, nedůvěrou, lehkovážností a marnými pokusy vzít si ze života víc, než je nám dáno a uniknout zkáze. Daleko od ráje, v našem životě, kde selháváme i klesáme, nechal Bůh vyrůst jedinečnému stromu. Ve krásné známé bratrské písni je Ježíš Kristus nazván stromem spravedlnosti. Nemůžeme jej vidět, ale překvapeni zjišťujeme, že z něho opět můžeme jíst, když jsme ze sebe nešťastní a litujeme, že jsme nedostřežili to, co nám Bůh svěřil a že sami se nestačíme uchránit před tím, co nás ničí. Krásné povzbuzení nám sděluje ona písnička Br. Jana Blahoslava: Mají hojné rozvlažení, vnitřní zevnitřní soužení, jim nemůže uškoditi, ni je z kmene vylomiti.

Milí přátelé, žijeme v čase velkého rizika, rizika života a zkázy, ale žijeme také v čase velké a rozhodující milosti, kdy podle svědectví apoštola Pavla Ježíš Kristus zlomil moc smrti a zjevil nepomíjející život v evangeliu. A kdy smíme u něj hledat moc, kterou chrání, co nám svěřil.

A ještě něco na konec. Ty řeky…Ty řeky vycházející z Božího ráje a napájející zahradu. Nemůžeme v tom uslyšet i to, že nepřestávají vyvěrat i k nám a že zavlažují tuhle poničenou, a přece krásnou zemi, i ten náš pokažený, a přece jedinečný a krásný život?

Duch Kristův zavlažuje naši naději, že lidé přece jen spolu jednou budou žít na zemi jako v Boží zahradě. Vždyť ten náš dnešní text naznačuje, že ty rajské řeky tečou z Božího milosrdenství do všech světových stran, do všech míst země. Dokonce, že za těmi podivnými jmény zemí, jsou zřejmě země Izraelcům nepřátelské, Asýrie, Babylónie a Egypt! I tyto země a lidi vláha Boží napájí! A dnes to znamená, že napájí Írán a Irák a třeba Sýrii. Řeka z Edenu teče pro všechny lidi, i pro nepřátele, i pro lidi v zemích, z nichž nám hrozí nebezpečí. A Ježíš Kristus přináší tu vodu živou všem lidem . V evangeliu ji nabízí Samařance, která tehdy patřila k nepřátelům, a jí říká: Kdo by se napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.

Modleme se:

Hospodine, nebeský Otče, tvá dobrota a věrnost, tvé slovo a toky tvé péče protékající všemi místy, je naší nadějí i nadějí všech lidí této země. A živá voda Kristova ducha, která oživuje naše ztvrdlá srdce, a proměňuje nás zevnitř v zahradníčky Boží, v lidi a děti Boží. Díky za to, čeho nejsme hodni! Vyslyš naše společné Amen.

◄