Petr Firbas

Text Gn 8,15-22,   Čtení: Mt 13,l-9 

Milí přátelé, bratři a sestry,

            dnešní starozákonní vyprávění o konci potopy popisuje biblickou zkušenost víry, že Bůh dává člověku i celému stvoření ohroženému zkázou a zánikem novou naději k životu. Když to vyjádříme biblickými termíny: Bůh proměňuje svůj soud v milost. Život trvá a obnovuje se navzdory chaosu a zkáze, kterou zde symbolizuje právě ukončených plných čtyřicet dnů potopy. Zachráněný Noe opouští na Boží příkaz úkryt archy a vychází na zem, která se opět stala zemí, na které platí dobrý Boží řád.

            Je to řád, který ukazuje k životu a život také umožňuje. Dobrý Boží řád celého stvoření, který dodnes sami v našem světě nevytváříme, přesto, že si někdy hrajeme na stvořitele a chceme poroučet větru dešti. Do tohoto řádu pouze nezaslouženě vstupujeme a s vděčností v něm můžeme objevovat dobrý Boží dar. Je to řád, ve kterém podle Ježíšových slov Bůh Otec nechává svému slunci svítit  na dobré i na zlé a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé Ježíš to říká v souvislosti   své výzvy, aby se ti, kdo jej chtějí v životě následovat, modlili za ty, kdo je pronásledují. Právě v tom se pak podle Ježíšova slova stávají skutečnými syny a representanty nebeského otce. A tady je Ježíš obsahově zcela v souladu s dnešním textem z první biblické knihy Starého zákona. Z Božích dobrých darů žije i ten, kdo to sám neví a nebo to popírá a Bůh nahrazuje svůj soud jednáním v milosti přesto, že  výtvor lidského srdce je od mládí zlý. Je to jako s tím človíčkem, který se na jedné karikatuře, která byla před několika lety uveřejněná v časopise Český bratr, vypíná ve velké Boží dlani s transparentem: Bůh je mrtev. A ta dlaň jej tomu navzdory nese. Boží řád, ve kterém už pro člověka v celé jeho rozpornosti , do které strhává také vše kolem sebe, neplatí jako hlavní Boží soud, ale Boží slitování a milost. Odtud se pak dále rozvíjí celý dlouhý biblický příběh Božího jednání s námi lidmi. Od Abrahama až ke Kristu. Ne už s hlavním předznamenáním Božího soudu, ale s hlavním předznamenáním Božího slitování.  „Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý“. To je cantus firmus Božího jednání a biblické víry. Boží láska a milosrdenství proniká tuto zemi a tento svět neúnavně, trpělivě, navzdory všemu a nikdy tomu nebude již jinak. To je úžasně nadějné, když můžeme v tomto světě žít s předznamenáním Božího milosrdenství a s jistotou, že je nám Bůh navzdory všemu milostiv a svému stvoření zůstává věrný. A přesto toto Boží slovo „už nikdy nebudu zlořečit“, slyšíme na pozadí potopy, zkázy a soudu. Právě proto, aby Boží slitování a Boží trpělivost zůstala divem, nesamozřejmosti, abychom  z Božího odpuštění a možnosti nového začátku nechtěli udělat lacinou

záležitost, aby Bůh zůstal Bohem a my lidé pouze lidmi. Na nic nemáme samozřejmý nárok, vše by mohlo být jinak.

            A tak je, bratři a sestry, celé vyprávění vlastně jedinečným vyznáním víry, které chce starozákonní člověk předat i nám, že vše dobré, co v životě přijímáme, je nesamozřejmé. A o této nesamozřejmosti vědět, znamená také Pánu Bohu děkovat. Nesamozřejmost života jako Božího daru vede k vděčnosti. Nesamozřejmost a nezaslouženost života, na který nemáme samozřejmé vlastnické právo, nesamozřejmost životních podmínek kolem nás, které ještě stále život umožňují, nesamozřejmost vztahů, které nám jsou darovány a které můžeme také spoluovlivňovat a spoluutvářet. Právě pro to nám víra otvírá oči. , učí nás údivu nad tím, co dostáváme zcela bez zásluh a často navzdory tomu,jak špatně s tím zacházíme a jak tyto dary dovedeme ničit. Je tu nesamozřejmost Boží lásky, kterou pak objevujeme i v těch zdánlivě nejobyčejnějších věcech, které už někdy nevnímáme, a proto za ně nedovedeme poděkovat. Třeba život v celé jeho jedinečné rozmanitosti. Židé dodnes dovedou být vděčni za samotný život a jeho nejobyčejnější projevy a děkují za to ráno i večer. Setba a žeň, chlad i žár, léto i zima, den a noc. Zdánlivé samozřejmosti, které patří k podmínkám života na této zemi. Zaséváme  a sbíráme úrodu. Využíváme toho, co nám bylo svěřeno a darováno, abychom to často tvůrčím a svobodným způsobem¨zpracovávali a přetvářeli. Uléháme za tmy ke spánku, abychom si odpočinuli a vstáváme do nového dne, do světla, které tu tmu  prostě opět vystřídá jako příslib životní naděje a nového počátku. Ale je to tak samozřejmé? S každým nadechnutím přijímáme sílu k životu odjinud, než sami ze sebe, dýcháme a vlastně už vůbec nevnímáme, že bez daru zvenčí, který jsme sami nedali, ale na který jsme bytostně odkázáni, bychom tady jako živé bytosti už dávno nebyli. Ale víra nám otvírá oči k tomu, abychom to samozřejmě  nebrali a byli vděčni. A každá neděle je příležitostí k tomu, podívat se na svůj život z úhlu víry a tím také z úhlu vděčnosti a nejenom stálých nároků, kterých je dnešní život plný.

            Noe je podle svědectví Starého zákona mužem víry, a proto to první, co na této darované, obnovené zemi vykoná, je oběť. Ze všech čistých dobytčat a ze všeho čistého ptactva obětuje. Ne všechno, ale ze všeho. A to je podstatný rozdíl. Tak tomu bylo i později, když Izraelci přinášeli do chrámu ze všech prvotin své úrody. Přinášeli to před Boha. A tak i Noe tím zástupně vyznává: Připomínám si teď a tímto způsobem, že všechno patří tobě, Bože, i můj život patří tobě. A ty máš také právo mě soudit a odsoudit. Ale ty to neděláš. Všechno je tvé, ale ty mi to tvé nezaslouženě dáváš a s velikým rizikem a láskou mi to svěřuješ. A děláš to znovu a znovu, přestože já ten dar znovu a znovu všelijak znehodnocuji a ničím. Dáváš mi život na tomto světě jako stále novou příležitost k dobrému a k tvým užitkům, navzdory tomu, že ji mnohokrát promarňuji,. A já si to teď spolu s ostatními připomínám u tvého oltáře touto obětí. Vše je tvé a ty mi to nezaslouženě svěřuješ.

            To je bytostná zkušenost víry. Bůh dává ze svého a jeho dary nejsou závislé na tom, jak se obdarovaný chová.  Boží dary jsou  zcela závislé na tom, jaký je dárce. Jaký je Bůh sám. A  jaký je, o tom svědčí tento dávný text  právě na temném pozadí potopy a činů člověka, které jsou zlé. Bůh je ten, kdo náš světa i nás lidi vždy znovu vyvádí ze zkázy. Je to Bůh, který lituje, že chtěl učinit zlé. Je to Bůh, který si říká ve svém srdci:“Už nikdy nebudu zlořečit zemi, přestože každý výtvor člověka je od mládí zlý. Ano, je možné říci, že právě tady hledíme přímo do Božího srdce. Takový je Bůh, že obnovuje život navzdory všemu. Právě u toho je srdcem, a můžeme tomu rozumět přesně tak, jako když  my řekneme, že někdo je u toho srdcem, že to je právě to, co je mu nejvlastnější.  Bůh je srdcem u toho, když se obnovuje život, když zase začíná platit řád uprostřed chaosu. Je srdcem u toho, když si jako lidé uvědomujeme, že žijeme z jeho darů, z jeho odpuštění, když jsme za to vděčni.

            Ale možná si řekneme, že je to tu všechno příliš černobílé. Copak z lidského srdce vycházejí jen zlé věci? Copak nejsme dobří a tu a tam potvory, jak zpívá Svatopluk Karásek v jedné své písni? Není to spíš tak? A přece. V tomto biblickém textu nejde o nějakou abstraktní diagnózu hříchu člověka, ale spíš o to, aby na pozadí tohoto velikého kontrastu vystoupila velikost božího slitování. Ten kontrast hříchu a milosti ovšem nikdy nepochopíme z odstupu. Nikdy ho nepo-chopíme tam, kde bychom si s myšlenkou Boha jenom nezávazně pohrávali, bez údivu, bez bázně a bez vděčnosti. Teprve před Boží tváří a tváří v tvář Boží dobrotě a trpělivosti začínáme vnímat, jakou změnu potřebuje náš život a naše vztahy. A nedá se o tom mluvit obecně. Je to tajemství víry. Bůh je nám lidem i se všemi našimi hlubinami a propastmi milostivý. Tak bych vyjádřil tu základní předávanou zkušenost víry, která je zachycena už zde v tomto prastarém textu a která se pak stala tím nejdůležitějším odkazem Izraele a určovala celou jeho dějinnou existenci. Vždyť všechna setkání s Bohem, která pak prožijí starozákonní svědkové...odvážný a přece nedočkavý Abraham, rozporný a vnitřně složitý Jákob, toužící po požehnání, odhodlaný i unavený Mojžíš, věrný i pořádně chybující David i proroci … všechna toto setkání jsou již setkáními po potopě. Jsou to setkání, ve kterých a skrze které s námi Bůh znovu a znovu začíná a obnovuje vztah mezi člověkem a Bohem. Jsou to setkání s Bohem který se jednou provždy rozhodl, že zemi nebude zlořečit, který se rozhodl pro trpělivost s námi. Jsou to setkání s Bohem, který není neměnný, ale nad jehož všechny skutky zůstává slitování a dobrota. Jestliže pokračuje život se vším, na co jsme si zvykli, pak je to dar. Vůbec ne náhodou je tento text určen v řadě biblických textů právě na neděli díkůčinění. A jestliže tu častěji používám to těžko nahraditelné slovo milost, pak tím vyjadřuji to, co je v tomto textu nejdůležitější. Že náš život není jen tak, že nežijeme jako lidé tak, že na všechno máme samozřejmý nárok .Že život je dar boží lásky a dobroty. A nejenom život, ale i víra a všechno to, co do života přijímáme skrze Kristovo evangelium. Kdo se dá k víře pozvat, ten může pak Boží dary vnímat i v těch nejobyčejnějších věcech. Ten může vyznat: Pane Bože, děkuji, že jsem si směl odpočinout a zase vstát. Děkuji, že mohu také zasévat s nadějí, že sklizeň bude. A to nejenom na poli, ale také v životě, ve vztazích i ve věcech víry a Kristova království. Ani ta jeho setba nepřestává a už dnes přináší užitek. Protože ten rozsévač má výdrž, je u toho srdcem a neunaví se  a ničím se nenechá od svého dobrého díla odradit. Díky za to. A díky za to, že každou noc střídá nadějný den a každou tmu Tvé světlo. Amen

Pořad bohoslužeb Neděle díkůčinění s Večeří Páně

Introitus: 19. neděle po Trojici: Žalm 145,15-18 a 21

Píseň: 65

Společné čtení Žalmu 104, 1-9 a 24-35

Modlitba: Hospodine, Bože a v Ježíši Kristu Otče náš,

            děkujeme za dnešní den, který jsi přidal k našemu životu. Děkujeme, že v něm můžeme vzhlédnout od svých každodenních starostí a do všeho si připomenout a zpřítomnit pro sebe tvoje milosrdenství a tvou věrnost. Ta nás drží uprostřed chaosu, ohrožení a starostí a znovu vrací k tobě, když se ti vzdalujeme a opět žijeme, jako by tebe nebylo. Děkujeme za dar důvěry v tebe, kterou svým Duchem v našem životě nezaslouženě obnovuješ. Děkujeme  za to, že jsme, že dýcháme, že smíme mít lidi, kteří nás mají rádi a my  máme rádi je. Před tebou  si znovu připomínáme nesamozřejmost všeho dobrého, co v životě dostáváme, především toho, co tu prostě je a co jsme si sami nevydřeli . Děkujeme, že tě dnes smíme chválit, prostě se zastavit a připomenout si  slovy biblických svědků, že ty dáváš svému slunci svítit na zlé i dobré. Děkujeme za sklizenou úrodu, za chléb, který s až přílišnou samozřejmostí dáváme v supermarketu do košíku. Děkujeme i za dobré výsledky práce našich rukou i hlav. Děkujeme za zdraví, za své spolupracovníky, za vše, co nám usnadňuje život. Děkujeme, že uprostřed světa plného nároků a požadavků nás učíš nesamozřej-mosti všeho a životní vděčnosti. Děkujeme, že ve svém životním kalendáři smíme mít neděli, kdy ti přicházíme poděkovat a tebe prostě chválit. Vyznáváme, že nám schází vděčnost a pak se o sebe stále bojíme. Tam kde nás zachvátí chaos, tam, prosíme, vnášej znovu do našeho života svůj dobrý řád, kde podléháme svým vlastním nárokům, tam nám ukazuj na nesamozřejmost a darovanost všeho. Ujisti nás znovu svým milosrdenstvím u stolu Kristova odpuštění. Dej ať se tebou, jako naším hostitelem, dáme znovu pozvat k pravdivosti života ve víře, lásce a naději. Amen

 

Biblické čtení: Mt 13,1-9 (br. Kirschner)

Píseň: 163

Kázání: Gn 8,15-22

Píseň: 461

Příprava k Večeři Páně

Milí bratři a sestry, než budeme přistupovat ke stolu Páně, skloňme se  před Boží tváří a takoví, jací jsme v tichosti srdcí mysleme na to, co jsme učinit měli a neučinili, na to, v čem jsme se provinili

proti řádu Kristova milosrdenství ve vztahu k druhým lidem Před tebou, Bože, toto vše vyznáváme jako svůj hřích. Potvrďte bratři a sestry toto vyznání každý sám za sebe slovem: Vyznávám.

            A přece před tebe předstupujeme s nadějí na odpuštění pro milost Tvého Syna Ježíše Krista, který pro nás zemřel a pro nás je živ. Věříme v moc jeho smrti a vzkříšení také v našich životech.

Vyznejme to každý sám za sebe slovem: Věřím

            Pamětlivi toho, že Bůh v Kristu odpustil nám, jsme ochotni odpustit těm, kdo se provinili proti nám. Vyznejme, bratři a sestry, tuto ochotu jako přítomné i budoucí odhodlání slovem: Odpouštím. Kdokoli takto ve svých srdcích vyznáváte, nepochybujte, že máte skrze utrpení a smrt Kristovu odpuštění hříchů. Vše je zakryto smrtí Kristovou.

            Milost Pána Ježíše Krista s námi se všemi.

Protože se touto svátostí spojujeme s křesťany na všech místech, vyznejme svou víru slovy apoštolského vyznání víry.

Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen.....

Beránku Boží, který snímáš hřích světa, smiluj se nad námi.

Pozvání ke stolu

Píseň: 397 – čtení po vysluhování Iz 55,10-11

Modlitba

Ohlášky a přímluvná modlitba s Modlitbou Páně – br. Kirschner

Píseň: 699

Poslání: Koloským 3,15-17   Požehnání

Píseň: 510